Jednou, když jsem byla malá holčička, se mi zdál podivný sen. Byla jsem s mámou v sámošce, a chtěla jsem, aby mi koupila moji tehdy nejoblíbenější čokoládu, tu s tou holčičkou v červeném šátečku. Po zaplacení jsem rychle rozbalila a vychutnávala moji Milenu! Přísahám, že jsem cítila opravdu chuť té dobroty i přesto, že jsem věděla, že spím. Moc jsem si tu čokošku přála vzít s sebou do reality, ale nešlo to.
Probudila jsem se, a bylo mi líto, že už nejsem v tom obchodě, a že už nezakousnu víckrát do té dobroty.
Bylo mi tehdy asi pět, a vlastně od té doby přemýšlím o tom co je realita, či ten náš život na této zemi není náhodou taky jenom sen. Vlastně všechny hmotné věci, které vlastníme máme jen v “zápůjčce“, jako tehdy já tu moji Milenu, kterou stejně, jako ostatní hmatatelný majetek na zemi tam na tu druhou stranu neponesu!
Od mých pěti let vím, že jsem jiná. Odjakživa jsem vnímala přírodu, jako součást nějakého velkého díla, a trvalo spoustu let, kým jsem jí začala chápat, a kým jsem úplně pochopila jaká je moje úloha na tomto světě a mezi lidi…
Narozením mé Dorinky se začali dít opravdu zajímavé věci…
Jednoho dne se mi neskutečně rozbušilo srdce, až tak, že jsem si myslela – je konec!
Následovali různé vyšetření, doktor za doktorem a všichni mi říkali, že jsem zdravá! Přesto moje srdce pořád zlobilo, a samozřejmě našlo ty NEJ nevhodnější okamžiky, a ublížilo a jen ublížilo. Nedokázala jsem být stoprocentní mámou, protože jsem pořád čekala na to, že kdy přijde konec, moje myšlenky se pořád točili kolem toho, že srdíčko se zase rozbuší a já to nedokážu zastavit! Utíkala jsem léčit můj smutek do přírody, a hlavně do lesa! Vážně jsem byla přesvědčená, že jsem se dosáhla na to nejhlubší dno, kam se člověk jenom může dostat a měla jsem pocit, že ten můj zvláštní stav nikdo nechápe. Nechodila jsem ven, nechtěla jsem se přetvařovat, že je mi dobře.
V lese jsem se nemusela bát, tam mi bylo nejlíp. Cítila jsem klid a bezpečí, někdy se mi ani nechtělo domů! S bosýma nohama jsem chodila po mechu a tulila jsem se ke stromům. Ptala jsem se je, proč zrovna já musím být nemocná??
Dneska už vím odpověď! Předci proto, abych našla sama sebe, abych se naučila vážit lidi, a hlavně abych se naučila vážit toho, co mám a poslouchat moje srdíčko.
Neměla jsem tušení, že to byl teprve začátek.
V přírodě jsem strávila hodně mého volného času a začala jsem sbírat šípky. Uvařila jsem mojí první šípkovou marmeládu a zjistila jsem, že jsem neskutečně šťastná! Poté následovali na jaře pampelišky, jitrocel, bezinka, medvědí česnek atd.
Strašně mně začalo bavit to, že vlastně dary přírody dokážu zpracovat a vykouzlit vášeň a úsměv na Vašich tvářích!
Zajímavým způsobem vždy se našlo někdo, kdo moje lektvary zrovna potřeboval, nebo měl zrovna potřebu vydlabat celou marmošku na posezení.
Do mého života vkročilo několik zajímavých lidí, které mě ubezpečili o tom, že nejsem nemocná, a taky že nejsem blázen, že já vlastně jsem dostala dar od Boha! Dostala jsem zajímavý úkol v tomto pozemním divadle. Uvědomila jsem si, že musím pomáhat lidem! Musím je znova naučit respektovat přírodu a život, který mají. Taky je musím naučit poslouchat svá srdíčka! Několik let jsem žila výčitkami svědomí, že jsem neudělala něco tak, jak to po mně bylo očekávané a mlela jsem se mezi vlastníma myšlenkami, snažila jsem si VYHOVĚT a neposlouchala jsem si moje srdce. Nežila jsem si svůj život, ale trápila jsem se kvůli pocitům ostatních lidí, kterých jsem milovala.
Přesně toto mě udělalo nemocnou!
Když jsem se jednou vzala jen tak ze zvědavosti moji jahodovou marmeládu s bezovým květem do soutěže Blanky Milfaitové, a ona, ta mala lahvinka vyhrála první cenu soutěže, už jsem si tušila, že jsem vkročila na zajímavou cestičku. Moc jsem si toužila potom, aby ta největší kouzelnice marmelád ochutnala moje dobroty. Blanku jsem potkala v tom nejvhodnějším okamžiku mého života, a vlastně její životný příběh a její pochvala mi dala křída a sebevědomí! Touto cestou jí děkuji za to, že mi byla příkladem a že pomohla uvědomit to, že mám nárok být šťastná i já.
Díky ní se odstartoval příběh další marmeládové královny. Vy mi dáváte sílu, abych v tom pokračovala, abych zavařovala, abych každý den hrála tu kouzelnici v největším divadle v tomto Univerzu!
Od té doby, co jsem se našla a pochopila, že jsem dostala velikánský dar, který musím respektovat a předat právě VÁM.
Miluji přírodu a marmelády! Občas dostanu naprosto praštěné nápady, a já jdu za nimi, musím je uzavřít do lahve, aby mi neutekli! Věřím sama sebe, a věřím sílu v mích rukách.
Taky věřím, že pokora a láska jsou nejdůležitější pocity na světě! Pokoru mněte k přírodě, a z lásky prosím vyberte vždy tu bezpodmínečnou, ta chutná nejlíp!